vidim vás nerada , ale když už jste tady ................. THIS BLOG IS MADE FOR MOZILLA FIREFOX !!!!!!!!

Můj černej milenec :)

17. února 2007 v 18:43 | dé.Monická |  příběhy

Bylo nádherné jarní ráno. Na stromech lemujících ulici zpívali ptáci a vyznávali světu svou lásku k samičce (no dobrá, podle moderních průzkumů si střežili své teritorium, ale stejně to znělo moc hezky). Slunce se odráželo v okenních tabulkách a rozhazovalo mihotavá zlatá prasátka. Chodci kráčeli nezvykle lehkým, bezstarostným krokem a usmívali se na sebe cestou do zajímavých zaměstnání. I já jsem se usmívala na všechny a na všechno, a kdyby to šlo, nejradši bych vylétla do koruny nejbližšího stromu, odkud bych šťastným cvrlikáním vyznávala světu svou lásku. Celému světu, to ano, ale nejvíc ze všeho muži jménem LeRoy, se kterým jsem už dva měsíce bydlela a on byl čím dál tím úžasnější. Byl příjemný, milý, chápavý, vzdělaný a šíleně mě miloval. Pořád mi to říkal - ale vlastně ani nemusel. Tak vášnivě šukat, tak něžně se tulit a s takovou oddaností šeptat mé jméno mezi vzdechy rozkoše, to přece umí jen zamilovaný. Navíc mu na rozdíl od mnoha jiných černochů vůbec nevadilo, že jsem bílá. Nebyl ani trochu rasista. Začínalo se mi zdát, že jsem snad poprvé v životě doopravdy a beze zbytku šťastná.
V tom okamžiku mě něco koplo do nohy. Vykvikla jsem bolestí a otočila se za hlasem, který ječel: "Ty mrcho! Ty kurvo! Ty děvko! Ty zatracená zlodějko! Já ti dám, pokoušet se mi ukrást chlapa! Zvalchuju ti vizáž, že tě vlastní máma nepozná!" Hlasitý výlev doprovázely další kopance a nepříliš profesionální, ale o to divočejší rány pěstí. Stála jsem dobře půl minuty bez hnutí a usilovně přemýšlela, co se děje. Tohle nebylo loupežné přepadení. Nikdo se mi nesnažil vytrhnout tašku, nemluvě o tom, že lupiči do člověka nikdy takhle dlouho nebuší. Jednou dvakrát mu možná dají přes hubu, aby pustil všechno, co má v rukou, ale rozhodně při tom takhle nahlas neřve .
Zdrojem nadávek i ran byla, jak se ukázalo, elegantní černoška o dva tři roky starší než já. Na hlavě měla napletené nylonové copánky svázané šátkem v barvách Afriky - žlutá, zelená a černá -, a kdyby se tak nenávistně nešklebila, byla by v obličeji docela hezká. Když jí došel dech, uplivla si a bezmála smířlivě prohlásila, že si svýho LeRoye ukrást nenechá, ani kdyby měla zmlátit všechny blbý bílý krávy, který se snažej odlákat tátu od tří děcek.
Tak jsem se dozvěděla, že je můj miláček LeRoy ženatý.
Ten den jsem do školy nešla . Kámoška Jana , ujetá na černochy snad ještě víc než já, mě pozvala na cappuccino s vysokou pěnou poprášenou skořicí .
"Málo platný," vzdychla Jana , "v postelovým lhaní se černochovi nikdo nevyrovná!" A snad aby její prohlášení nepůsobilo rasisticky, dodala: "A v naivitě se nikdo nevyrovná bílý holce! Na ty řečičky, kterýma dostanou do pelechu tebe nebo mě - a taky fůru jinejch -, by žádná černoška nenalítla. Jsme blbý. Nepoučitelný. Buď se s tím smíříme, anebo se zvencnem."
Zdálo se mi, že jsem daleko blíž zvencnutí. "Ale vždyť on mi vlastně nelhal!" vykřikla jsem. "On jen..."klamal tělem.
"Jo." Tělem, které by mu mohl závidět leckterý řecký diskobolos. (Bylo pokryté saténově jemnou temnou kůží - a mě bříška prstů doslova bolela touhou znovu se té barvy dotýkat.)
Spali jsme spolu dobře dva měsíce, a když jsem teď pátrala v paměti, uvědomila jsem si, že mi nikdy netvrdil, že je svobodný a nemá děti. Místo toho navozoval situace, které mě přesvědčily, že je volný jako pták. Netelefonoval v mé přítomnosti na záhadná čísla, neseznamoval mě s kamarády, kteří by na mě podezřele pohlíželi. Řeči o minulosti odmávl jako nepodstatné. Říkal, že nejdůležitější je budoucnost. Ta naše.
A chtěl být pořád se mnou, každou minutu - dokud ho nezavolala povinnost. Tou ovšem nebyl, jak jsem se domnívala, podnik, který vlastnil a o nějž po mnoho hodin denně pečoval, ale manželka, která ho čekala v posteli, přesvědčená, že se po celou noc dřel. (Jeho žena byla chytřejší než já. Pochopila, že je něco v nepořádku, svěřila děti babičce a potajmu ho sledovala. Nebylo těžké zjistit, odkud se vrací.
Jana se taky asi před týdnem rozešla se svou ,první a jedinou láskou', černošským muzikantem, o kterém sice věděla, že je ženatý, ale netušila, že má za manželku podnikatelku bílé rasy, která ho živí, kupuje mu kytary a vždycky, když situace vybouchne , platí alimenty na nespočet jeho potomků rozesetých po okolí. Jana ovšem uvažovala reálnějc než já, oklepala se - a během jediné návštěvy baru, sbalila chlapíka sice o krapítek světlejšího, než žádal její vkus, el určitě docela sympaťáka. Měla se s ním sejít ještě dnes večer, jakmile budu řádně utěšena. Jana byla fakt bezva kámoška.
Domů jsem dorazila v povznesené náladě. Já vlastně nikoho nepotřebuju, pochopila jsem díky cappuccinu a těm dvěma hodinám, které si na mě udělala Jana. Kašlu na chlapy! V nejbližší době si zabetonuju přirození a pusu zašiju ševcovskou nití, abych sice mohla pít brčkem rozmixovaný jídlo, ale aby se mi tam nevešel vůbec žádný pták. Natož černošský! Předplatím si časopis Celibát a - poučena články na téma, jak správně onanovat - nakoupím si celý harém vibrátorů, se kterými budu mít už navždy vztah vzájemné úcty a lásky.

Potom zazvonil telefon.
"Jak se máš?" ozval se známý (ach, tak sladký!) hlas.
"LeRoyi? Jaks věděl, že jsem doma?"
"Nevěděl. Prostě jsem to cejtil. Cejtím tě… cejtím, kde zrovna jseš. Mý srdce mi to říká."
"Hm."

"Jsem zrovna tady za rohem. Šíleně tě chci vidět."
U srdce mě bodlo a dlaně mě zasvědily touhou mu dát pár facek - anebo ho k sobě pevně přitisknout. "Já tebe nechci vidět."

"Co se stalo? Ty už mě nemáš ráda?"
"Myslím, že sis tu zapomněl dvoje trenýrky, jednu košili, jednoho nedokouřenýho jointa…"

"No tak jo. Budu tam za minutku."
Sice jsem nechápala, jak "No tak jo" souvisí se dvěma kusy trenýrek, jednou košilí a nedokouřeným jointem, ale když zazvonil u vchodu, otevřela jsem.

LeRoy vrazil do dveří, a než jsem se stačila vzpamatovat, leželi jsme propletení na posteli.

"Vždyť jseš ženatej!" zaječela jsem. "Celou dobu jsi mi lhal… A dneska ráno si na mě tvá žena počíhala…"
"No já si to s ní vyřídím," přislíbil LeRoy a zarazil se. "Ale jaks na to přišla? Já přece ne…"

"Jasně. Tři děti taky nemáš."
"No já neřikám… Ale to je tím, žes mě tak oslnila. Dočista jsi mi vzala dech."
"Chápu. Jsem první běloška, se kterou jsi se…"

"No jasně! Copak jsem ti to nikdy neřek? Vždycky jsem se bílejm holkám vyhejbal, dokud jsem nepoznal tebe."
Vyhrnul mi košili a začal se láskyplně mazlit s mým poprsím, které jsem si bohužel dosud nestihla odpárat. "A co ty? Kolik jsi měla černochů?"

Kdybych ho ještě pořád brala vážně, začala bych to počítat na prstech. Teď už ne: stal se pro mě tím, čím jsem pro něj už dlouho byla já: objektem vášní, kterému se musí v jednom kuse lhát. Zamženým zrakem jsem na něj pohlédla: "Copak ty nevíš, že jsi první?"

Teprve kolem páté ráno odešel LeRoy "do své kanceláře".A ptáci zpívali , chodci se na sebe usmívali a mně by bylo dobře. Jen kdybych se nemusela pořád rozhlížet, jestli neuvidím černošku s copánky svázanými šátkem v barvách Afriky a s nenávistí v očích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kontrola : byl/a jsem tady ....

ano 81.9% (2454)
ne :) 18.1% (542)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama